Permalink | Leave a comment  »

V poslední době se mi zdá, že se všeobecně rozšiřují propasti mezi lidmi a skupinami a v novinařině se to projevuje tak, že mezi píáristy koluje řada hemzů na to, že novináři se chodí na tiskovky jen nažrat a loudí obědy zdarma. Proti čemuž bojuju tím, že na tiskovky si nosím vlastní jídlo, když už tam jdu a mám hlad (tiskovky jsou, víme, v redakcích na úkor jídla, bo práce se sama neurobí). Naposledy jsem takto ostentativně požíral vlastní bagetu na tiskové konferenci H1, když jeden ze spolumajitelů na Twitteru brblal, že novináři se tam přijdou jen najíst. Každý novinář má svou hrdost a řada z nich ji má postavenou více, než na cenovce dvou paukertových chlebíčků. 

Tu svoji jsem naposledy otestoval nedávno. Měl jsem oběd s šéfem větší telekomunikační firmy - abych to upřesnil, je to takový ten oběd s člověkem, se kterým si tu a tam píšu, dobře se známe, ale v rámci košér vztahů si vykáme a respektujeme, že jsme přeci jen na jiné straně herního pole. No a v rámci zamezení pochybností jsem nedávno učinil vnitřní rozhodnutí,  že i s těmito lidmi, kde většinou mohlo dobře fungovat "jednou platí on, jednou já", bude lepší přestoupit na důsledné "platím vždy za své, nikoho nezvu, nikdo nezve mě ani příště na oplátku". Což jsem dopředu sdělil a bylo přijato s úsměvem. 

Akorát jsem zapomněl, že minule jsme se také dohodli, že příště restaurant volí on. Což mi připomněl a udal jméno, které mi něco říkalo. Už fakt, že jde o podnik na Praze 1 mi měl napovědět, že nejde jenom o "sejdeme se v půli cesty". 

Znovu, když jsem si objednával polévku v ceně, za jakou běžně obědvám i s kávou, mi nabídl, že to klidně zaplatí z firemní karty, neb hodlá beztak oběd vydávat za pracovní. Namítl jsem, že to by nebylo fér a přemýšlel jsem, jestli bude možno zůstat u polévky s pečivem. Když jeden z pětice číšníků, co orbitovali kolem našeho stolu nabídl, zda nechceme prosek, ukázalo se, že nemyslel investici do realit v pražské čtvrti, ale takový ten italský šumák ve skleničce, ovšem v ceně realit. Rezolutně jsem odmítl takovou slivku pít a pravil jsem furiantsky, že ke steaku by se hodilo něco červeného vína, pokud ovšem o něčem takovém mají v podobném bufáči páru. Dorazil šestý pán, otevřel přede mnou ceník místní automobilky a já rezolutně zapíchl prst do čehosi, kde se psalo Merlot a cenou to odpovídalo jen mírně vybavené Fabii. Nepletl jsem se, byla to sedmička vína. 

Partner se dobře bavil. Poodbědvali jsme, porozprávěli, co je kde nového, já při placení odolal svodům nabídky "firma platí", pomodlil se, aby brali Visa Electron a odešel jsem s dobrým pocitem, že jsem pro svou novinářskou hrdost zase jednou něco udělal. 

Bonus na závěr pro mne: při odchodu z restaurace, když mi číšník kombinovaný se šatnářkou pomáhal do bundičky, na mne tento spiklenecky zamrkal, pronesl heslo hodinářského fanklubu a pravil, že poznal jak mě, tak hodinky na mojí ruce. Tím se alespoň setřel trapný pocit z toho, že si nemůžu vzpomenout na to, jaký mám PIN od karty :)

Permalink | Leave a comment  »

"Dnes se spolu zapíšeme do historie," prohlásil Steve Jobs, když ve svém typickém roláku a modrých džínách vstoupil na pódium sanfranciského MacWorld Expa 9.ledna 2007. Dalších dvacet minut diváky napínal. Rekapituloval přechod na platformu Intel, úspěchy iPodu, prodeje iTunes a Apple TV. Pak se napil ze sklenice vody, a na chvilku se odmlčel, aby oddělil své předchozí vystoupení od toho, co mělo přijít nyní. Aby podtrhl význam následujícího prohlášení."Na tento okamžik jsem se těšil dva a půl roku," přiznal se, když položil sklenku s vodou."Jednou za čas přijde revoluční produkt, který všechno změní. Je velkým štěstím, když se vám podaří účastnit se jedné takové události. Apple měl tu výsadu, že byl schopen představit hned několik takových produktů světu. V roce 1984 jsme představili Macintosh. Nezměnil jenom Apple, ale celé odvětví průmyslu. V roce 2001 jsme představili první iPod a změnili jsme nejenom způsob, jakým my všichni posloucháme hudbu, ale celý hudební průmysl," řekl vážným hlasem Jobs a hned pokračoval:
"Dnes vám hodlám představit tři revoluční nové produkty. Tím prvním je širokoúhlý iPod s dotykovým ovládáním," prohlásil, ale to už jej přerušil potlesk. Nenechal jej doznít, hned navázal
"Druhým je revoluční mobilní telefon," a potlesk zazněl znovu."A třetí je průlomové internetové komunikační zařízení," oznámil posluchačům, kteří jeji odměnili už dosti nejistým potleskem."Takže tři zařízení. iPod, telefon a internetový mobilní komunikátor," zopakoval Jobs, zatímco za jeho zády se na presentaci promítaly ikonky iPodu, telefonu a Safari. "Už to chápete? NEJSOU to tři jednotlivá zařízení, je to jedno zařízení. A my mu říkáme iPhone. Dnes Apple přetvoří mobilní telefon. Zde ho máme!"
A za jeho zády se auditoriu promítl obrázek iPhone, načež sál propukl v obrovský potlesk.Steve Jobs nelhal. Právě přepsal budoucnost telekomunikačního průmyslu pro mnoho dalších let. Ještě chvíli mu ale bude trvat, než i nejvytrvalejší odpůrci uznají změnu, kterou na trh jeho iPhone přinesl. (Ukázka z chystané knihy Apple: cesta k mobilům, vydává Mladá Fronta předběžně duben 2012)

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

Podruhé v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že tam ty staré kabely zůstaly.
Pro jistotu jsem se na to přeptal. A asi byste to čekali. Norma nevyžaduje, aby se staré kabely s tím jedodýmovým opláštěním vytrhaly…
Takže to doděláme jinak, bez normy a učeného muže…

Permalink | Leave a comment  »

Velmi často se uvádí, jak masivní kampaň na rozjezd svého iPodu Apple připravil a geniální marketingová strategie Apple bývá také uváděna jako nejčastější důvod, proč iPod na trhu uspěl. To je ovšem ze značné mylná analýza. Důvodem úspěchu iPodu byly jeho nesporné kvality oproti existující konkurenci, naopak marketingová podpora byla z počátku poměrně slabá. Významně se zlepšila až v momentě, kdy Steve Jobs dospěl k názoru, že iPad se opravdu stal převratným produktem v nabídce a rozhodl se jeho prosazení akcelerovat silnou reklamní kampaní. Až ta se stala legendární. 

Na start iPodu v říjnu roku 2001 si Apple připravil jedinou televizní reklamu, v níž mladík pouští na svém iBooku písničku a tak dlouho buší do klávesy pro zesílení zvuku, až reproduktor píseň Take California od Propellerheads přehraje dostatečně nahlas. Hudba se mu líbí, prožívá ji, jedním přetažením myší ji nahraje do svého iPodu a už je jasné, že iPod je centrálním sdělením spotu. Mladík vstává, přechází do prostředka pokoje a začne se natřásat v rytmu hudby. Minutový spot byl vysílán jen v omezeném rozsahu především proto, že Apple do poslední chvíle nevědělo, zda se mu skutečně podaří na trh iPod uvést a také proto, že většinu svých marketingových prostředků v roce 2001 vrhlo do kampaně  Think Diferent. V polovině roku 2002 Apple začalo s novou reklamní strategií Switch, v níž dvojice lidí pojmenovaných Mac a PC hovořila o tom, jak na Mac a PC řeší své potřeby, i v roce 2002 byla reklamní podpora pro iPod velmi omezená. 

Nejznámější kampaň na iPod nazvaná Siluety (Silhouette) přišla teprve v září roku 2003, téměř dva roky od uvedení iPodu do prodeje a ta také bývá uváděna jako zlomová, ovšem nesprváně s tím, že běžela hned po rozjezdu iPodu. Neběžela. Bylo to logické, roční reklamní výdaje Apple se v té době pohybovaly kolem 200 milionů dolarů a firma se potřebovala zaměřit na oživení prodejů svých počítačů. Teprve při jejich stabilizaci a úspěchu nového iMacu si mohla dovolit podpořit další svůj produkt. Kromě toho až v roce 2003 představila iTunes Store (v dubnu) a v říjnu pak verzi iPodu pro Windows, na oslovení kmenových uživatelů Mac měla už v té době své kanály v podobě Mac periodik od května 2001 také prodejny Apple Store. 

Apple rovněž očekával razantní nástup podpory Sony pro jeho přepracovaný Walkman a obával se vzestupu konkurenčních prodejců digitální hudby. 

Důležitým důvodem, který v roce 2003 přiměl Jobse rozšířit rozpočet pro reklamu na iPod bylo rovněž to, že si uvědomil, jak se iPodu daří přivádět nové zákazníky k počítačům Mac. Uživatelé, kteří se seznámili s iPodem, měli tendenci spíše si koupit iMac, než počítač s Windows. A tak Jobs vzal z marketingového rozpočtu Macu 75 milionů dolarů na propagaci iPodu. Jen za televizní reklamu s klipem Siluety U2 se songem Vertigo vydal v roce 2004 Apple 20 milionů dolarů. Marketingové investoce se ovšem vyplatily. Nejen, že se zdvihl prodej iPodů, ale i počítačů Mac. V roce 2004 se iPod podílel na výnosech Apple téměř čtvrtinou (23%).   

Dá se tedy říci, že dnešní tvrzení, že v úspěch iPodu Apple bezpodmínečně věřil, je spíše nadnesenou firemní legendou a  máme důvody se domnívat, že úspěchem iPodu byla sama firma upřímně a mile překvapena. Ke cti a kurzu jejích akcií slouží, že se rychle zorientovala a z velmi překvapivého výsledku vytěžila maximum. 

Ostatní výrobci MP3 přehrávačů se pokusili marketingové tažení Apple napodobit. Creative Labs například koncem roku 2004, tedy rok po zahájení kampaně Siluety, investuje 100 milionů dolarů do marketingové podpory své řady MP3 přehrávačů Zen, podobné částky investoval Microsoft v roce 2006 do uvedení svého neúspěšného přehrávače Zune a před tím Sony do své pomatené řady Walkmanů. V těchto případech se ani nevrátily investované peníze.

Permalink | Leave a comment  »

Omluvte překlepy, jde o hrubý text bez čtení, spíš taková ochutnávka pro fanoušky, které by zajímalo Desetiletí plné Apple (pracovní název, navrhněte lepší):
Říká se, že za iPod vlastně může Metalica. Přesněji řečeno její žaloba vůči Napsteru, síti pro výměnu a stahování hudby, kde se právě objevila ještě nevydaná skladba I Disappear z chystaného alba Metalicy Mission: Impossible II. To byla totiž ta poslední příslovečná kapka, kdy se Steve Jobs rozhodl, kam se síly Apple napřou. Že by firma měla něco udělat se svojí prohudební orientací, bylo v roce 2000 z výsledků prodeje iMaců zřejmé, jejich neschopnost vypalovat CD byla zjevný a závažný problém. A hudební pole čekal boom, kterého se zatím nikdo pořádně nechopil, protože ani nebylo zcela jasné, jak jej uchopit. To, že lidé budou chtít hudbu do svých přehrávačů stahovat, bylo z případu Napsteru zřejmé, Šlo o to, nabídnout ucelenou alternativu, která umožní z pohledu vydavatelů bezpečně a z pohledu uživatelů bezproblémově dodávat hudbu až na hudební přehrávače uživatelů. Což se snadno řekne, jenže v roce 2000 už ne tak snadno udělá.
Apple v té době neměl ani pořádný přehrávač hudby pro své Macy. Quicktime mohl sloužit pro jednoduché přehrávání, ale obsloužit, natož zpracovávat a katalogizovat obsáhlejší sbírku hudby neuměl a Jobs rychle pochopil, že než se vydávat nejistou cestou interního vývoje, bude lepší nakoupit na trhu někoho, kdo už tuší, jak má pořádný hudební přehrávač vypadat.
V té době existovala trojice slušných hudebních aplikací pro Mac OS X: Audion od společnosti Panic, MacAmp a SoundJam MP. Jobs měl nejdříve zájem o Audion, ale společnost Panic v té době vyjednávala s AOL o použití kódu Audionu a tak nabídku Apple pobavit se o společné budoucnosti musí v polovině roku 2000 odmítnout. Jenže jednání s AOL se táhne a přesně na štědrý den roku 2000 dostává spoluzakladatel Panicu Cabel Sasser email přímo od Steva Jobse, zda by se nechtěl potkat. Potkávají se v lednu 2001 na MacWordu, kde ovšem už Steve Jobs představil první verzi iTunes, jenže v té době ještě není zřejmé, že iTunes vzniklo na základě SoundJamu. Jenže na setkání Sassera s Jobsem je to již zřejmé, za Apple se ho totiž účastní i Jeff Robbin, vývojář aplikace SoundJam. Jobs s Robbinem se snaží oba zakladatele Panicu zlanařit do týmu iTunes.
Zakladatelé Panicu nakonec odmítají, iTunes napříště zůstává sestaven z lidí, kteří vytvořili SoundJam MP a Panic namísto firmy, která změnil svět digitální hudby zůstává malou společností vytvářející krásný shareware pro Mac OS X. Jejich Audion o šest let později končí, protože již nemá smysl jej dále vyvíjet, dnes je nejznámějším softwarem firmy klient pro přenos souborů Transmit a HTML editor Coda. Jeff Robbin nadále vede vývoj iTunes a dnes je viceprezidentem Apple pro uživatelská řešení a podle neoficiálních informací má nyní na starosti vývoj bájemi opředené "Apple TV". Na okraj této historie je třeba poznamenat, že vše bylo ještě složitější, protože Jeff Robbin již před nákupem SoundJamu pracoval v Apple, SoundJam byla jeho soukromá aktivita a za kolik a jak přesně ji Jobs pro Apple vykoupil, není známo. Pravdou ale je, že produkty firmy Casady & Greene, která SoundJam prodávala, se postupně začlenily do software Apple a samostatně zanikly v roce 2003, přičemž ale Casady & Greene byla "jen" marketingová firma, produkty do ní dodávaly jednotlivé a samostatné vývojářské týmy, které vlastně jen zastřešovala.

Proč jsem tuto historku, která není na pozadí počítačového průmyslu nijak výjimečná ani podstatná, zmiňoval? Vlastně se nakonec nic nestalo, Panic je dál malá společnost vyvíjející software, Jeff Robbin se stal šéfem projektu iTunes, ale někdo se jím nakonec stát musel, proč tedy ne on. Kdo ví, zda by mu Cabel Sasser šéfoval lépe. A přeci je tu důvod. Tato část historie nám dobře ilustruje způsob, jakým napříště bude Apple získávat dominaci na trhu a jeho hlavní konkurenční výhodu. Tou je schopnost rychle se rozhodovat a rychle akvírovat zdroje výměnou za peníze. Apple použil způsob "akvizice zdroje za prémiovou cenu", ačkoliv mohl použít interní vývoj a začít iTunes vyvíjet od základů, jak v té době bylo obvyklé. Jenže to by znamenalo začít najímat a vyčleňovat vývojáře, kteří by se teprve seznamovali s digitální hudbou a slepými cestami vývoje GUI i samotného software. Trvalo by mnoho měsíců, než by se i se všemi finančními zdroji Apple dostali do stavu, kdy by byl takový tým schopný vyvinout něco, co by mohlo mít uspokojivou odezvu a kdo ví, zda by se to podařilo na poprvé. Jobs byl již v té době obeznámen s myšlenkou "třetí verze Microsoftu", tedy s poněkud posměšným, ale vcelku pravdivým tvrzením, že až třetí verze produktu od Microsoftu dosáhne úspěchu. A Apple na tom byl velmi podobně, jeho vlastní vývoj softwarových produktů na zelené louce nebyl zrovna průrazný. Jobs situaci řešil pragmaticky a na tu dobu překvapivě: koupil za nemalé peníze (nepochybně desítky milionů dolarů) firmu především pro její lidi a její produkt od základů a pod velkým tlakem předělal. Skutečně, ačkoliv iTunes ze SoundJamu převzalo řadu věcí pod kapotou, kromě vzhledu "kartáčovaného kovu" se oba programy lišily diametrálně. Stejně tak chtěl Jobs dokoupit další lidi z Panicu, aby rozšířil tým o "áčkové" lidi a i za to byl ochoten zaplatit prémiovou cenu, ačkoliv o jejich samotný produkt vůbec nestál. Šlo mu o jejich rozhled, zkušenosti a zorientovanost v oboru.Podobnou strategii dnes používá Mark Zuckerberg ve Facebooku, když kupuje společnosti ze segmentů trhu, na něž chce vstoupit a jejich produkty prakticky vyhazuje a od základů předělává. I jemu jde o týmy, zkušenosti a přehled o segmentu, do kterého chce s Facebookem proniknout.Ostatní společnosti, jako například Microsoft, nakupovala v té době produkty, tedy něco, o čem se domnívala, že může v podstatě beze změny začlenit do svojí nabídky a profitovat z prodeje, bylo obtížně představitelné, že by si pouze za prémiovou cenu koupila tým, produkt vyhodila a představila nový. Tato operativnost znamenala pro Apple zásadní konkurenční výhodu, která významně přispěla k rychlosti, s níž byl Apple schopen reagovat na trendy. Zatímco se v polovině roku 2000 ukazuje, že iMac není dobrá platforma pro digitální hudbu, na počátku roku 2001 představuje Apple vše potřebné digitální hudbu - od vypalovací CD-RW mechaniky, přes komfortní přehrávač iTunes. A velký úder se teprve chystá.

Permalink | Leave a comment  »

Co platilo v baroku, platí i dnes. Náhražka musí nabídnout větší užitné možnosti, pak se smíříme i s tím, že nemá vlastnosti originálu. Umělý mramor nemá takovou tuhost, nosnost, komu to na obkladech vadí, hlavně, že může být barevný a tvarovatelný. A takové Nescafe? Dnes je to presentováno jako luxus. Jeho výrobce si na náhražkách kávy udělal jméno, přidanou hodnotou je snazší příprava, záporem mizerná chuť. Zvykli jsme si. Pomohlo i to, že instantní káva je zpravidla dražší, než ta obyčejná, což je oblíbený postup, jak dodat náhražce statut luxusu. Stejně postupují výrobci umělých korkových zátek. Milovníci vína by je nepřijali. Tak je začali nejdříve dávat do drahých vín, teprve pak klesnou umělé korkové zátky i do vín levnějších, ačkoliv cena říká, že by to mělo být opačně. Inu, kouzlo marketingu. Takže se nyní stává, že přijdu na návštěvu, je mi nabídnuto kafe a pak dodají, že dneska mají i instantní kávu. To, abych nepřehlédl, že mají i luxus. Poděkuji a skromě si dám obyčejné kafe z prášku. To laciné. To, co chutná jako kafe a ne jako ... jako instantní kafe...
Nemám žádný podstatný závěr tohoto malého pozastavení nad náhražkami a čekali-li jste jej, budete zklamáni. Tohle všechno mě napadlo teď, když opravuju starou skříň, almaru startou asi 200 let, kterou jsme si pořídili i s naším palácem. Dřevo tak bytelné, tak echtovní, že srdce plesá. Kousek od ní necháváme dělat skříň a protože bude skrytá a i kvůli rychlosti, bude z lamina. Náhražka. Tfuj, tfuj, už jsem to dneska tuším říkal.
A co mě na tom napadlo? Že za osmdesát - sto let, až tu už dávno nebudu a moje pra-vnoučata v pokročilém věku budou přemýšlet, že budou barák rekonstruovat, se najde alespoň jedno z nich, které při pohledu na tu laminovou skříň namítne: "Ale tohle nemůžeme vyhodit. Vždyť se podívejte, to je OPRAVDOVÉ lamino, žádné laciné náhražky, jako dneska! Trochu poškrábané, ale takovou kvalitu bychom už dneska nesehnali."
A já si zalezu zpět do kotle a budu vědět, že je všechno na světě v pořádku.

Permalink | Leave a comment  »

Sečteno, podtrženo: to je opravdu o kvalitní "nechytré" telefony ve véčkovém provedení tak malý zájem? To opravdu dotykáče všechno tak převálcovaly? A kdo nepřejde na smartphone, je pro trh out?

PS: Chytrý mobil z poslední doby, který se mi opravdu líbil: HTC ChaCha.

Permalink | Leave a comment  »

Včera jsem si měl vyzdvihnout pár oficiálních dokumentů k jedné chystané akci a protože předávající nechtěl jezdit do města a já za ním do vesničky, tak jsme se shodli na kompromisu. Setkáme se ve čtyři na benzince Globusu za Ikeou na Černém mostě. Ideální prostředí na schůzku jak vystřihnutou z levnějšího akčního filmu. To jsem ještě nevěděl, že budu v hlavní roli.

Už, když jsem dorazil na Černý most, jsem obdivoval v dálce se pohybující sloupec vody. Tam musí být bouřkové peklo, pomyslel jsem si a zašel jsem do nákupního centra, abych jím prošel dál k IKEA. Jenže vodní sloupec za tu chvíli, než jsem centrem prošel, změnil trasu a u dveří čekal na mě. Nejdříve jen tak drobně, s příslibem reklamního pokapávání, takže jsem vyndal deštník a hrdě se rozhodl, že ten kousek přeběhnu. A nějak jsem to přeběhl, ne uplně za sucha. Jen poslední metry k benzince už pršelo opravdu fest, ale pak se vyčasilo.

Za chvilku jsem se potkal s kontaktem, obálky změnily majitele, menší k němu, větší ke mně a do tašky, paní na pokladně mohly vypadnout oči z důlků, když tu naši dvojku sledovala. Pán nabídl, jestli nechci někam hodit, já pravil, že to dojdu. V tu chvíli opět začínalo krápat, ale já si říkal, že do rozestavěných garáží IKEA to těch sto metrů stihnu vždycky. Nestihl, měl jsem si vzpomenout na oko hurikánu z Verneovek.

Pak začalo pršet, ale tak, že už to opravdu dělalo čest svému jménu. Voda padala tak, že na zemi stálo deset čísel vody, která neměla kam odtékat, leda do polí a do garáží IKEA, což s radostí činila. Řekl jsem si, že nebudu blbnout a utíkat těch sto metrů do garáží a počkám hezky pod střechou, kde je sice kosa, ale vcelku sucho. Sucho ale za chvíli bylo až od zmíněných deseti čísel nad zemí, naštěstí jsem si mohl stoupnout na obrubník kolem čerpadla. Nebylo to pohodlné, ale toliko to nečvachtalo.

V tu chvíli už bylo nemožné přejít dva metry venkem, dokonce ani auta nevyjížděla z benzinky, protože silnice se proměnila v solidní říčku a na vůkol proplouvajícím hasičském voze bylo vidět, že se ho kapitán snaží traverzovat proti větru a udržet v korytě ze všech sil.

Pak se příroda rozhodla, že si živlu užívám pod střechou benzinky pramálo a vítr se roztočil tak, že déšť šplíchal až na mě a nebylo před ním kam schovat. V tu chvíli už z hlediska praktického začalo být dost jedno, zda jsem pod střechou nebo venku, takže jsem si řekl, že těch pár metrů přeběhnu. Rozmluvily mi to kroupy, které přibyly k zemi všechno, co se hýbalo, včetně mě. Uplynula půl hodina, než jsem se odvážil z pod střechy vystrčit nos a prohrnout si cestičku dohasínajícím deštěm do garáží. Tam sedící stavbařské osazenstvo mi pogratulovalo, protože mé odolávání živlům se zaujetím sledovalo, já vysypal z tašky na notebook zásobu krup, vylil boty i tričko a vydal se zpět na metro.

Cestou mi ovšem přišlo, že finis coronat opus a že bych tomu měl dát nějakou tečku. Taková horká káva, ta by přišla vhod. A protože jsem byl už u nákupního centra, vlezl jsem do kavárny, vybral si plastovou židličku a pohodlně se na ni usadil.

Přišla kavárnice, zeptala se, čeho si dám, děl jsem, že espresso s mlékem.
Přeptala se, zda si budu přát i vodu.
Upředl jsem pohled na louži, která se rozlévala pode mnou na dlaždicích nákupního centra a slovy "Děkuji, vodu jsem již měl," jsem odmítl.
"Snad tedy ubrousek?" zeptala se znovu, neb vodu již zaregistrovala.
"Ano, ten bych prosil," osuhlasil jsem.

Přinesla mi kávu a jeden papírový ubrousek. Pečlivě jsem jím osušil prsty pravé ruky, pak rty, uchopil ouško hrnku a distingovaně upíjel kávu, jak se na gentlemana a odpolední siestu sluší a patří.Káva mi udělala moc dobře.

Akorát, když jsem vycházel z obchodního centra, neodpustil jsem si, zcela negentlemantsky, když jsem procházel kolem skupinky malých dětí, zamumlat "brekeke". Podle poplašeného pištění soudím, že jsem se jim trefil do vkusu.

Pokud tedy právě ze služebních důvodů analyzujete videonahrávku z benzinky Globusu na Černém mostě, mohu vás ujistit, že Mosad, KGB i CIA jsou v tom nevinně, ba i Al Kaida. Bylo to, jak jsem právě podal zprávu.

Permalink | Leave a comment  »

Byl jsem,  kulantne řečeno v jisté věci v kanceláři českého miliardáře. Skončili jsme,  odcházím. Ve dveřích mě zastaví. "Ale nedoctu se o sobě zítra u vás na twitteru. Ze ne?"

Tvarim se pohorsene, jsem diskretnost sama preci. Jak ho to mohlo napadnout. Nic na to nerika. Divny patron.

Asi za pul hodiny mi vola jeho sekretarka. Ze mi ma vyridit, ze je to skoda. Ze ta prihoda, jak jsem mu vlezl na stůl je paradni. Pak slecna meni odstin hlasu a pta se me, zda jsem to pochopil.

K jejimu udivu rikam, ze ano. Je to takova prihoda jen pro nas dva, ostatni to chapat nemusi.
Tak.Koan. Pro vyvolené. Pro dva.

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »

Nakouslo se to v komentářích pod článkem o patro níže. A protože jsem si to stejně chtěl hrubě propočítat, udělejme to s tím, že jde o hrubý propočet a bude zajímavé sledovat, čím se v praxi zjemní (a/nebo pojebe).

Permalink | Leave a comment  »

Se zájmem se pročítám diskusí na téma konec knih v Česku vinou DPH, vládní garnitury, důchodů a jiného neřádstva. Myslím si své. Především to, že vydavatelé bojují za zájmy své branže za zájmy vydavatelů, nikoliv autorů. Proč?

Permalink | Leave a comment  »

O víkendu bylo promítání filmu o jednom pánovi z Ostravy. Radovan Kaluža. Pokud někdo nejlépe representuje moje výhrady k (některé) současné mladé "podnikatelské elitě", tak právě on. Symbióza nekvalitního produktu s otravným marketingem založeným na spamování, vytváření podvodných facebookových stránek a skupin a jiným opruzováním života lidí na internetu. A co jsem se k akci promítání filmu dočetl? Že je to sympaťák a že lidé nevědí, co na něm mají. Však aji sklenku na baru zaplatil. A byl v pohodě. 

Permalink | Leave a comment  »

Svoboda vyjádřit se je skvělá věc, ale internet do toho přinesl jednu obměnu, kterou zatím těžko vyhodnotit: názor se nejenom může udělat každému, kdo má díru a nově také ho může vyjádřit tak, že jej slyší větší počet lidí, než osazenstvo lokálu. A tak se často setkávám s tím, že do věcí žvaní lidé, kteří tomu zjevně nerozumí, jen se jim zrovna navalilo. Ideálně se jsou schopni vyjádřit ke všemu, takový ten instantní názor po vzoru Nescafé, sušené sračky, které zapáchají, až když se podávají ke konzumaci. Většinou tu vtipné podání nahrazuje argumenty.

Příkladem může být obnovená debata o rychlosti na českých dálnicích. Četl jsem v posledních dvou týdnech řadu velmi vtipných názorů lidí, jejichž hlavní slabinou je, že jsou více vtipné, než fakty svázané s předmětem názoru. Ano, lze jistě argumentovat, že v Říši rychlost na silnici není limitována, což bývá hlavní argument. Méně zazní, že průměrný věk vozů v Říši je poloviční a průměrná pořizovací cena vozu o třetinu vyšší, protože to se do krámu argumentů buďto nehodí, nebo to dotyčného ani nenapadlo. A co nás napadlo nejméně? 

Před několika lety jsem se v jiné věci potkal s lidmi, kteří projektovali dálnice. A na stejnou věc jsem se ze zájmu zeptal. Zvýšit či nezvýšit rychlostní limit na dálnici? Jejich odpověď byla obsáhlá, argumentačně podložená a já se pokusím reprodukovat to, co mi v hlavě utkvělo nejvíce.
Hlavním argumentem proti bylo, že většina českých dálnic se projektovala ještě za totáče a s tím, že provozní rychlost na nich nepřesáhne 110 km/h. Tehdy, pravil jeden z projektantů, se počítalo spíše s menším výkonem motoru a větší ochotou kroutit volantem - tedy s tím, že je lepší udělat serpentiny, než překonávat stoupání. Což byl názor opřený o socialistickou produkci vozů. A tento názor se přenesl nejenom do kroucených okresek, ale také do projektování dálnic. České dálnice prostě víc zatáčejí. A zatáčka je riziková věc.
S nižší předpokládanou rychlostí souvisí také to, jak se zatáčky konstruují, jak jsou ostré, jak jsou klopené a jakého materiálu i konstrukce se pro ně používá. A to byl další argument proti: dálníce se konstruují tak, aby řidičům "pomáhaly". Potíže na dálnicích nevznikají v momentech, kdy je hezké počasí, ale naopak, když není. A dálnice by měla řidičům pomoct. Ať už aktivně tím, že zatáčka odvádí vodu a výška vodního sloupce i při velkém slejváku nejde přes míru, kterou za danné rychlosti vůz zvládne, ale také třeba tím, že zatáčka je vedená tak, aby řidič stačil zabrzdit či se vyhnout havárii, která se v ní stala a to i v mizerné viditelnosti. Všechno tohle se projektovalo na rychlost 110 km/h.
Ano, argument, že dnešní vozy jsou lepší, vedl už kdysi ke zvýšení rychlosti na 130 km/h, pravil tehdá pan architekt. Ale to je taky všechno. Dnešní vozy nejsou o tolik lepší, namítl tehdy. Pravda je, že dnešní dálnice se už projektovaly jinak, ale také ne všechny, mnohdy se muselo šetřit, takže se opět stavělo na staré limity, které ostatně vyplývají z předpisů a konstruovat na hypotetické vyšší limity nemá smysl a úřad by si to pravděpodobně nemusel obhájit, kdyby přišla kontrola a ptala se, proč se staví s předpokladem rychlosti, která na dálnici neplatí.
Výše uvedený argument mi přišel zajímavý a opomíjený. Z našeho povídání jsem si ho tehdy odnesl. Padla i řada dalších, možná více spekulativních, jako že čeští řidiči na něco takového jako neomezená rychlost nedorostli atd, hlavní závěr ale tehdy zněl, že posun rychlosti 130 km/h pro dálnice nelze plošně doporučit. Že by bylo možné stanovit úseky, kde lze rychlost zvýšit, ale že by to ve výsledku situaci spíše komplikovalo, neboť by to dálnici parcelovalo na úseky s vyšší a nižší rychlostí a řidič by si musel pamatova, kde zrovna jede. Což už ovšem je na řidičích. A ve výsledku padla kalkulace, že při dodržení maximální povolené rychlosti by se teordojezd na trase Praha - Brno zkrátil o 11 minut.
Tolik krátká interpretace názorů lidí, kteří to podstatné vymysleli a postavili. Možná by jejich názor neměl zapadnout pod hranici šumu. Ale uznávám, že se mi nepodařilo ho předat tak vtipně, jako to dělají instantní argumentační specialisté.

Permalink | Leave a comment  »

Koupil jsem na konci roku auto a kvůli jiné výbavě jsem tak dostal i vestavěnou navigaci, kterou bych jinak ani nechtěl. A už vím proč. Navigace v autě se jmenuje RT4 (tuším) a software pro ni vyrábí Navteq, firma koupená firmou Nokia v roce 2007 za necelých 6 miliard euro. Tak jsem si řekl, že se mrknu, za co Nokča dala sumičku, s jakou bych letošní rok uměl i já svůj rozpočet zalátat. 

Permalink | Leave a comment  »

Ano, občas se vyplatí vědět, jak na to. Jak udělat bez velké námahy slušné peníze. Ukážu vám, jak pomocí notebooku uděláte z padesátikoruny padesát tisíc.

Takže popořádku, abyste návod pochopili - ukážu to na svém příkladu. Mám notebook, Apple MacBook 13. Koupil jsem ho v roce 2006, takže už mu táhne na pátý rok, už tehdá byl refurbished. Čas a především dcera z něj odlámaly pár kousků přebytečného plastu, CD mechanika nefunguje, což je dobře, stejně jen žrala proud a na nic nebyla. Je po výměně displeje i baterie, obojí už mělo svá nejlepší léta za sebou.

Permalink | Leave a comment  »

Permalink | Leave a comment  »