Poznámkovník ve chvíli, kdy je email při ruce

Omluvte překlepy, jde o hrubý text bez čtení, spíš taková ochutnávka pro fanoušky, které by zajímalo Desetiletí plné Apple (pracovní název, navrhněte lepší):
Říká se, že za iPod vlastně může Metalica. Přesněji řečeno její žaloba vůči Napsteru, síti pro výměnu a stahování hudby, kde se právě objevila ještě nevydaná skladba I Disappear z chystaného alba Metalicy Mission: Impossible II. To byla totiž ta poslední příslovečná kapka, kdy se Steve Jobs rozhodl, kam se síly Apple napřou. Že by firma měla něco udělat se svojí prohudební orientací, bylo v roce 2000 z výsledků prodeje iMaců zřejmé, jejich neschopnost vypalovat CD byla zjevný a závažný problém. A hudební pole čekal boom, kterého se zatím nikdo pořádně nechopil, protože ani nebylo zcela jasné, jak jej uchopit. To, že lidé budou chtít hudbu do svých přehrávačů stahovat, bylo z případu Napsteru zřejmé, Šlo o to, nabídnout ucelenou alternativu, která umožní z pohledu vydavatelů bezpečně a z pohledu uživatelů bezproblémově dodávat hudbu až na hudební přehrávače uživatelů. Což se snadno řekne, jenže v roce 2000 už ne tak snadno udělá.
Apple v té době neměl ani pořádný přehrávač hudby pro své Macy. Quicktime mohl sloužit pro jednoduché přehrávání, ale obsloužit, natož zpracovávat a katalogizovat obsáhlejší sbírku hudby neuměl a Jobs rychle pochopil, že než se vydávat nejistou cestou interního vývoje, bude lepší nakoupit na trhu někoho, kdo už tuší, jak má pořádný hudební přehrávač vypadat.
V té době existovala trojice slušných hudebních aplikací pro Mac OS X: Audion od společnosti Panic, MacAmp a SoundJam MP. Jobs měl nejdříve zájem o Audion, ale společnost Panic v té době vyjednávala s AOL o použití kódu Audionu a tak nabídku Apple pobavit se o společné budoucnosti musí v polovině roku 2000 odmítnout. Jenže jednání s AOL se táhne a přesně na štědrý den roku 2000 dostává spoluzakladatel Panicu Cabel Sasser email přímo od Steva Jobse, zda by se nechtěl potkat. Potkávají se v lednu 2001 na MacWordu, kde ovšem už Steve Jobs představil první verzi iTunes, jenže v té době ještě není zřejmé, že iTunes vzniklo na základě SoundJamu. Jenže na setkání Sassera s Jobsem je to již zřejmé, za Apple se ho totiž účastní i Jeff Robbin, vývojář aplikace SoundJam. Jobs s Robbinem se snaží oba zakladatele Panicu zlanařit do týmu iTunes.
Zakladatelé Panicu nakonec odmítají, iTunes napříště zůstává sestaven z lidí, kteří vytvořili SoundJam MP a Panic namísto firmy, která změnil svět digitální hudby zůstává malou společností vytvářející krásný shareware pro Mac OS X. Jejich Audion o šest let později končí, protože již nemá smysl jej dále vyvíjet, dnes je nejznámějším softwarem firmy klient pro přenos souborů Transmit a HTML editor Coda. Jeff Robbin nadále vede vývoj iTunes a dnes je viceprezidentem Apple pro uživatelská řešení a podle neoficiálních informací má nyní na starosti vývoj bájemi opředené "Apple TV". Na okraj této historie je třeba poznamenat, že vše bylo ještě složitější, protože Jeff Robbin již před nákupem SoundJamu pracoval v Apple, SoundJam byla jeho soukromá aktivita a za kolik a jak přesně ji Jobs pro Apple vykoupil, není známo. Pravdou ale je, že produkty firmy Casady & Greene, která SoundJam prodávala, se postupně začlenily do software Apple a samostatně zanikly v roce 2003, přičemž ale Casady & Greene byla "jen" marketingová firma, produkty do ní dodávaly jednotlivé a samostatné vývojářské týmy, které vlastně jen zastřešovala.

Proč jsem tuto historku, která není na pozadí počítačového průmyslu nijak výjimečná ani podstatná, zmiňoval? Vlastně se nakonec nic nestalo, Panic je dál malá společnost vyvíjející software, Jeff Robbin se stal šéfem projektu iTunes, ale někdo se jím nakonec stát musel, proč tedy ne on. Kdo ví, zda by mu Cabel Sasser šéfoval lépe. A přeci je tu důvod. Tato část historie nám dobře ilustruje způsob, jakým napříště bude Apple získávat dominaci na trhu a jeho hlavní konkurenční výhodu. Tou je schopnost rychle se rozhodovat a rychle akvírovat zdroje výměnou za peníze. Apple použil způsob "akvizice zdroje za prémiovou cenu", ačkoliv mohl použít interní vývoj a začít iTunes vyvíjet od základů, jak v té době bylo obvyklé. Jenže to by znamenalo začít najímat a vyčleňovat vývojáře, kteří by se teprve seznamovali s digitální hudbou a slepými cestami vývoje GUI i samotného software. Trvalo by mnoho měsíců, než by se i se všemi finančními zdroji Apple dostali do stavu, kdy by byl takový tým schopný vyvinout něco, co by mohlo mít uspokojivou odezvu a kdo ví, zda by se to podařilo na poprvé. Jobs byl již v té době obeznámen s myšlenkou "třetí verze Microsoftu", tedy s poněkud posměšným, ale vcelku pravdivým tvrzením, že až třetí verze produktu od Microsoftu dosáhne úspěchu. A Apple na tom byl velmi podobně, jeho vlastní vývoj softwarových produktů na zelené louce nebyl zrovna průrazný. Jobs situaci řešil pragmaticky a na tu dobu překvapivě: koupil za nemalé peníze (nepochybně desítky milionů dolarů) firmu především pro její lidi a její produkt od základů a pod velkým tlakem předělal. Skutečně, ačkoliv iTunes ze SoundJamu převzalo řadu věcí pod kapotou, kromě vzhledu "kartáčovaného kovu" se oba programy lišily diametrálně. Stejně tak chtěl Jobs dokoupit další lidi z Panicu, aby rozšířil tým o "áčkové" lidi a i za to byl ochoten zaplatit prémiovou cenu, ačkoliv o jejich samotný produkt vůbec nestál. Šlo mu o jejich rozhled, zkušenosti a zorientovanost v oboru.Podobnou strategii dnes používá Mark Zuckerberg ve Facebooku, když kupuje společnosti ze segmentů trhu, na něž chce vstoupit a jejich produkty prakticky vyhazuje a od základů předělává. I jemu jde o týmy, zkušenosti a přehled o segmentu, do kterého chce s Facebookem proniknout.Ostatní společnosti, jako například Microsoft, nakupovala v té době produkty, tedy něco, o čem se domnívala, že může v podstatě beze změny začlenit do svojí nabídky a profitovat z prodeje, bylo obtížně představitelné, že by si pouze za prémiovou cenu koupila tým, produkt vyhodila a představila nový. Tato operativnost znamenala pro Apple zásadní konkurenční výhodu, která významně přispěla k rychlosti, s níž byl Apple schopen reagovat na trendy. Zatímco se v polovině roku 2000 ukazuje, že iMac není dobrá platforma pro digitální hudbu, na počátku roku 2001 představuje Apple vše potřebné digitální hudbu - od vypalovací CD-RW mechaniky, přes komfortní přehrávač iTunes. A velký úder se teprve chystá.